Zelená politika

 

Říkali o nich…
Říkali o nich, že jsou pytel blech, že se brzy rozpadnou, že jsou vysílení bratrovražednými boji a že se v dějinném měřítku přežili. Samá silná slova. Psali o nich, ale většinou jim nasazovali psí hlavu.
Martin Komárek v nich viděl pohrobky Unie svobody a v Martinovi Bursíkovi mesiáše, kterého si žádá dav, bez ohledu na jeho profesní kvality. Bohumil Pečinka jim vnucoval finanční injekce uhlobarona Bakaly a Karel Steigerwald prorokoval převálcování stávajícího vedení „Uhlovými levičáky“.
Nic z toho se nenaplnilo. Petr Uhl se krátce po volbách z aktivní politiky stáhl a nadále se úspěšně věnuje novinářské činnosti. Na kampaň nedostávali štědré dary, ale skládali se po drobných. Nejednotní byli pouze jednou a to především zásahem zvenku.
Sedm měsíců po volbách jsou jediná strana s čistým štítem, čitelná, racionální a otevřená. Kdo z lídrů ostatních stran to může říct? Paroubek? Ten jistě ne! Kalousek? Skoro k smíchu. Filip? Už z principu ne! A Mirek Topolánek? Ani on se nevyhnul přehmatům, krátkodobé ztrátě paměti a lapání po dechu při vlastním pochybení.
Nepropadli ani v komunálních ani v doplňujících senátních volbách, přestože byla společnost nemilosrdně polarizovaná na dva protilehlé bloky. Některé malé strany to dokonce zničilo. Evropští demokraté by mohli vyprávět.
Nyní všichni ti Komárkové, Pěčinkové a Steigerwaldové mlčí. Znovu je uslyšíme, až jim vypadne ze skříně nějaký kostlivec.


O. Janeba