Zelená politika

 

Radar jako zrcadlo s křivými ústy


Již dlouhou dobu nevzbudila žádná událost takovou míru dezinformací a lží, jako žádost Spojených států o poskytnutí prostoru pro radarovou základnu. Dřív, než byla známa jakákoliv konkrétní fakta, kolovaly internetem zaručené informace a podobě základny. Hemžilo se to Jobovými zvěstmi o radarové základně na jaderný pohon, o záření, jímž onemocní většina populace středočeského kraje, o absolutní imunitě amerických vojáků, kterou zajisté využijí k únosům dětí a znásilnění žen, a další fantasmagorické konstrukce.

„Serióznější“ informace vyvracely obranný charakter základny a zaměňovaly jej za útočný, nebo strašily uzavřením celého vojenského objektu Brd. Naposledy se mluvilo o vykácení značné plochy lesa a absenci studie dopadů na životního prostředí EIA.

Emoce tekly proudem a míra ochoty uvěřit jim, byla alarmující. Vypověděla hodně o nás a době, kterou žijeme.

Nebyla to však pouze komunistická propaganda, která se dopouštěla omylů a chyb. Je i velikou chybou stoupenců radarové základny, že nedokázali včas uvést věci na pravou míru. Minimálně prostým ujištěním, že vše je pouze chiméra a skutečné propozice teprve přijdou.

Vedení Strany zelených bylo dokonce tak naivní, že podobné iniciativy mladých zelených revolucionářů vůbec nebralo vážně, nehledě na fakt, že spektrum odpůrců bylo mnohem širší. Nepřímo tak zapříčinilo fakt, že si odpůrci vynutili pětihodinnou debatou o tomto tématu a rozvrátili tím celý stranický sjezd. Díky změně programu se stala důležitá volba revizního a republikového orgánu pouhou fraškou. Důsledky strana ještě pocítí.

Strašákem do budoucna je rovněž nízká úroveň argumentace odpůrců radarů, která se smrskla na elementární revoluční patos, diktovaný socialistickými iniciativami. Při vědomí erudovaných odborných sekcí a jejich v pravdě vysoce hodnocených výstupů, byla tahle skupina daleko pod úrovní stranické gramotnosti.

Potěšující není ani naoko šalamounské řešení, podmínit stavbu radaru začleněním do systému NATO a souhlasem států EU. Možná jiné stanovisko straně nezbývalo, nicméně podmínka je to alibistická a straně nesluší.

Západoevropští vrcholní politici tradičně protiraketové systémy odmítají a preferují vyjednávání za každou cenu. Mimochodem, peníze na vojenské výdaje, už dávno rozpouštějí v sociálních programech. To se promítá i do jednání severoatlantické aliance, kde Spojené státy nebyly schopny přes odpor Francie a Itálie protiraketový systém prosadit. Je tedy logické, že se rozhodly vybudovat tento systém na vlastní pěst. Martin Bursík i Ondřej Liška tohle musí vědět.

Když jsem zmínil chyby odpůrců radaru, přebírající chatrnou argumentaci komunistického manifestu Ne základnám!, je dobré zmínit i chyby protistrany.
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg neměl objíždět brdské starosty a přesvědčovat je, že pro ně bude existence radaru přínosem. Nebude. Pro nikoho nebude přínosem. Stejně jako nebylo pro nikoho v Rakousku přínosem desítky tisíc českých emigrantů v roce 1968. Zahraniční politika nefunguje na principu má dáti dal.

Stejně tak senátor Jaromír Štětina neměl strašit ruskými generály. Šel z toho mráz po zádech, zvlášť při živé vzpomínce na masakry při válce v Čečensku. Jistě, Rusko je patrně větší agresor než Spojené státy, ale s tím nemá radarová základna nic společného.
Celý systém má potenciál zlikvidovat několik málo raket vystřelených nevládními teroristickými organizacemi, operujících na území cizích států.
V případě hypotetického nebezpečí by Rusové byli schopni uvést v život zhruba dvě stě raket dlouhého doletu a stejný počet mezikontinentálních balistických střel. V tomto případě by byla slavná protiraketová obrana k ničemu.

Američané trpí obsedantním pocitem ohrožení. Nakolik je oprávněný a nakolik vynucovaný bushovou administrativou, nebudu spekulovat, ale mají právo budovat své bezpečností opatření, stejně jako mají Rakušané právo na odpovědi ohledně jaderných reaktorů v Temelíně.
Jak se k žádosti Spojených států postavíme, záleží pouze na nás. Buď jim vyhovíme, nebo nevyhovíme. Jiná alternativa neexistuje.

Pro Stranu zelených je nepříjemná ještě jedna věc. Hysterická reakce skupiny levicově naladěných členů v součinnosti s neschopností vedení komunikovat směrem dovnitř strany. To je nejzávažnějším výstupem celého problému. Radarová základna nám zeleným nemilosrdně nastavila zrcadlo, nedivme se, že na nás kouká křivými ústy.


O.Janeba