Zelená politika

 

Příběh čtyř generací

Řemesla a profese se často dědí z generace na generaci. Je to pochopitelné. Dítě v tom odmalička vyrůstá a nasákne ono fluidum dřív, než se jiný postaví poprvé k tovaryšskému ponku. Jenže podědit profesi ekologa nebo ochránce přírody zase tak jednoduché není. V případě Josefa Kuthana, předsedy Hostivických zelených, se to podařilo.
Tohle je příběh viděn jeho očima.

Můj děda se narodil ve středních Povltaví a byl kameníkem, což není nic neobvyklého. Žulový kraj – jak říkával profesor Větvička, tam je kameníkem každý.
Psal se c.k. a děda chodil krajem za prací, ostatně tak jako mnoho dalších. Čas běžel a z c.k. se stal republika, děda byl rázem státní zaměstnanec. Náplň práce mu zůstala a věnoval se hrazení bystřin. Pokud jste při toulkách v českých lesích narazili na kamennou hráz větších či menších rozměrů, vězte, že jste možná narazili na dílo mého dědy.

Důvod těchto staveb byl jediný, zadržet vodu nebo alespoň zpomalit její proud, aby měla čas vsáknout se do krajiny. Předci nebyli hloupý a věděli, co krajina potřebuje.

Jak bylo za těch časů zvykem, neodešel z chalupy brzo jen děda, ale i otec. Bylo mu skoro čtrnáct let a musel se sám živit. Měl velkou výhodu, že odešel za svým otcem a doba první republiky byla už přece jenom trochu osvícenější a tak mohl studovat.

Z otce se nakonec stal stavbyvedoucí a z dědy podřízený svého syna, pořád u stejného zaměstnavatele, Státní správy hrazení bystřin. Jak se ale měnila doba, měnily se požadavky na údržbu krajiny. Ke kamenické práci přibylo i zalesňování kolem bystřin a potoků. Opět člověk žasne nad logikou našich předků. Zlom nastal až v padesátých letech. Najednou voda v krajině vadila, pryč s ní. Místo hrazení bystřin se staly meliorační strouhy. Otec se s tím nikdy nesmířil.
Bohužel neměl na výběr, tak melioroval…

Zde by příběh mohl skončit, ale nekončí. Před třemi lety jsem dělal pořádek na půdě v rodné chalupě v Povltaví a našel jsem černou vojenskou bednu. K mému překvapení byla plná různých dokumentů označená jako Státní správa hrazení bystřin. Od výplatních listin – hodinový plat dělníka činil jednu korunu dvacet haléřů na hodinu – až ke korespondenci s nadřízeným ředitelstvím, a fotografie pochopitelně. Bylo tam i jedno album z třicátých let minulého století, které pečlivě dokumentovalo hrazení Zlatého potoka nedaleko Kašperských hor v Amalinině údolí. Dlouho jsem přemýšlel, co s albem, až jsem jej poslal do muzea v Kašperských horách. Asi po roce mi přišel dopis s razítkem Lesy České republiky, s.p. Správa toků, Oblast povodí Vltavy, který byl příjemným překvapením. Stálo v něm: „správci toků ČR jsou v podstatě nástupci služby hrazení bystřin, proto veškeré informace, které jsou pro někoho nezajímavé, protože jsou staré, jsou pro nás nesmírně cenné, protože nám otevírají obraz práce našich předchůdců, kterou bychom rádi alespoň v elektronické podobě, předali našich následovníkům.“
Takže přes všechnu tu melioraci nebyl práce mého dědy a otce marná.

Josef Kuthan

Zdálo by se, že happy end?
Příběh měl ještě jednu dohru. Rodina Kuthanových se vydala na prohlídku díla přímo na místo, do Kašperských hor. Bylo parné léto, uši tahali po zemi, až skoro na konci Amalinina údolí společně nalezli jeden z patníků, které lemují potok. Na tomto byla vytesána velká písmena JK a datum 1934.
Pepík Kuthan se tak s vlastními syny vrátil na místo, kde jeho děda a otec udělali něco pro přírodu, a slouží to dodnes. Přejme mu, ať může na práci svých předků navázat aktivitami ve Straně zelených.