Spiritualita

 

Komu patří země?
Právní systém většiny evropských zemí odráží středověké pojetí země či krajiny: planeta nebyla stvořena člověkem, ale Bohem, a proto jí člověk nemůže vlastnit, může ale využívat jejích plodů. Proto smíme i chodit do lesů, které nevlastníme a sbírat tam houby a borůvky.
A když je po sklizni, můžeme se docela dobrovolně procházet po cizích polích, pokud nejsou oplocená. Země patří Bohu, ale úroda člověku.
To je určitá svoboda, kterou třeba ve Spojených státech téměř neznají. Bůh stvořil zemi i se zvířaty, ptáky a dokonce ložisky nerostných surovin, které potřebujeme využívat. Pozemek patří až do stále se zužujícího horkého jádra ve středu Země jenom vlastníkovi, který v hranicích svého pozemku může cokoliv těžit a občas i čerpat jakékoliv množství ropy či podzemní vody bez ohledu na sousedy. Pohyb cizích osob je silně omezen nebo zakázán.
Česká republika, podobně jako většina postkomunistických zemí, se ještě plně nenaučila rozlišovat mezi obecným a soukromým. Předešlý režim klad nepřiměřený důraz na ochranu socialistického vlastnictví, ale kyvadlo změn se od té doby zhouplo do jiné krajní polohy, kterou je ochrana soukromého majetku. Stojí za povšimnutí, jak neběžné a nepopulární je v této době zastávat se obecních zájmů, ale jak časté a normální je hájit zájmy své nebo určité ekonomické skupiny.
Koncem léta tohoto roku vystoupil Klub českých turistů ve spolupráci s celou řadou dalších organizací, jako jsou rybáři, ornitologové a myslivci s kampaní „Právo na krajinu“, kterou označuje jako důsledně nepolitickou a nezaměřenou proti soukromým vlastníkům. Jedná se o to, že nemnozí soukromý vlastníci zakazují využívat veřejných cest protínajících jejich pozemky anebo oplocují své parcely až k řece, aniž by bylo možné projít se po jejím břehu. Síť cest v krajině tak řídne nejenom proto, že mnoho polních cest není využíváno a zarůstá, ale také pro sobectví soukromým vlastníků rušících historické právo cesty.
Na první pohled to tak nevypadá, ale právo používat cestu je už staletí jednou ze základních občanských svobod. Problém je v tom, že když se veřejných cest – jak se u nás děje právě v tomto desetiletí – skoro nikdo nezastává, zaniká spolu s nimi i paměť.
Existuje několik různých metodik výpočtu kvality života, které vesměs operuje operují s podobnými pojmy, jako je dostupnost lékařské péče, kultury a vzdělání, výše příjmu, psychologický stres, kvalita životního prostředí i něco, co můžeme označit právem na přírodu a krajinu. Ke kvalitnímu životu patří nejenom teplá voda, ale také možnost pozorovat sýkorky nebo se projít v lese.
Když se zeptáte lidí, co nejlepšího v životě prožívají, nemusí to být kupodivu drahá dovolená někde na pláži, ale večerní procházka se psem do místního lesíka. Právo na krajinu je kupodivu něco bližšího a přirozenějšího, než právo cestovat do cizích zemí.
Jak velký by nastal poprask, kdyby některá z evropských zemí zakázala svým občanům cestovat třeba do Asie nebo do Afriky, ale s jakým klidem přicházíme o právo projít se kolem řeky.
Zkuste si to třeba na Berounce nebo na dolní Sázavě! Je to složitější a možná i nebezpečnější než cesta do Lhasy nebo Káthmándú.


Václav Cílek
(pro RESPEKT v listopadu 2004, redakčně kráceno)