Envirnomentální web                                                                                      zelena.generace@email.cz

Zelená politika

Spiritualita Ekologie Kontakt Napsali jste O webu

    Zelená generace

        ekologický aktivismus * Strana zelených * ochrana přírody *  nevládní sektor

Spiritualita

 

Kdo se bojí referenda?

Referenda se bojí především politici, to je dobře známo. V míře tohoto strachu a jeho příčinách se však jednotlivé části politického spektra poněkud liší. Společný politikům obecně je pouze obyčejný osobní strach z konkurence, kterou v referendu vidí - obávají se narušení zaběhlého systému politiky spočívajícího v jejich nepostradatelnosti, systému, který neustále pracně budují a přetvářejí k svému obrazu – tj. k takovému, kde hlavní roli hrají oni sami.


Zkusme však shrnout i hlubší důvody, proč politici referendu nepřejí. Není přitom možné se vyhnout jisté generalizaci, ačkoli východiskem úvah je česká politická scéna.


Největšími obhájci současného systému, založeného čistě na konkurenci stran, bývají pravicoví, konzervativní politici. Patrně i proto, že v tento systém ideálním případě odměňuje právě ty vlastnosti, kterých si oni sami nejvíce cení. Pro výčet těchto vlastností se stačí podívat do typického firemního inzerátu na, dejme tomu, vedoucího oddělení marketingu. Patří k nim píle, pracovitost, loajalita, ctižádost, vůdčí schopnosti a/nebo schopnost týmové práce. Naopak názory, ideje, vize, morální zásady, solidarita apod. pro konzervativce znamenají v lepším případě nadstavbu, kterou sice toleruje, ale nenechá si jí příliš komplikovat život. Tak i tehdy, když se výše zmíněné oblíbené vlastnosti zvrhnou v intrikářství, podlézavost, bezohlednost, aroganci a mafiánstství, vidí v tom konzervativec spíše jen nedopatření, drobnou chybu či dokonce nutné zlo. (Naopak k zuřivosti jej spolehlivě přivede levicové amatérství, plebejství, sklony k planým diskusím, k nehospodárnosti, k příživnictví či nepromyšleným experimentům - což vše zase nepředstavuje zásadní problém pro politiky levicové.)

 

V pravicovém pojetí by v politickém boji měl vyhrávat především ten schopnější, nikoli ten, kdo „pouze“ má pravdu. Podobně jako v souboji reklamních kampaní - i zde hraje skutečná kvalita výrobku zcela nepodstatnou roli. A je v zájmu té úspěšnější reklamní agentury (či strany), aby pravda o skutečné kvalitě pokud možno nevyšla najevo (např. spotřebitelským testem či výrokem obchodní inspekce) - v případě, že bude výrobek, který propagují, všeobecně uznán za horší, přijdou o část zisku, pokud bude naopak uznán za lepší, zisk jim to nepřinese, neboť hlavní zásluha bude připsána výrobci (respektive občanovi), který na jejich pomoci přestane být závislý. Pravda je zkrátka hodnota, která žádný zisk nepřinese, jen v boji, ať již za ni či proti ní, je plýtváno prostředky a časem. A navíc, pravdu může mít kdokoli, bez ohledu na své zásluhy a vydobyté postavení, pravda, stejně jako idea či morálka je tedy živel značně protisystémový. Pro konzervativce je proto referendum vždy ztrátové, ať již dopadne jakkoli – středem pozornosti byl názor či problém, on či jeho tým tu v lepším případě hrál druhé housle.


Trochu zjednodušeně lze také říci, že pravicová politika uznává téměř výlučně pouze rovnost příležitostí - rovnost hlasu uznává jen ve smyslu spotřebitelském, tj. jako volbu mezi výrobky. Proto tolik trvá na rozdělení na národ politický, do něhož má každý možnost vstoupit a budovat zde svou, v pravém smyslu profesionální, kariéru, a na národ ostatní, jehož údělem je být objektem reklamních kampaní a jehož význam pro politiku lze zredukovat na přehledný „koláč“ politických preferencí. Referendum, stejně jako třeba občanská sdružení, je pro pravicového politika asi tak málo přijatelné, jako hlasování v rámci firmy, kde by uklízečka i ředitel měli stejnou váhu hlasu.


I poctivý pravicový politik proto volání po referendu nechápe – vždyť on je ten profesionál, který pracuje dvanáct hodin denně, proč se tedy ostatní také v klidu nevěnují své práci – nebo mu snad nedůvěřují? Přesto i on výjímečně referendum připustí - v situaci, kdy je naléhavě potřeba „utužovat týmového ducha“ - obvykle proti nežádoucím vlivům zvenčí. Referendum v takovém případě ale nebývá pojato jako hlasování občanů o důležitém problému, ale jakožto manifestace jednoty národa, státu, firmy apod., například na „obranu národních zájmů“ (takto se povedlo pravicovým stranám ve Francii s úspěchem interpretovat referendum o evropské ústavě).


Pro levicové politiky je naopak v teoretické rovině s referendem vše v pořádku. Vždyť levicová hnutí a boj za rovné hlasovací právo byly dlouho téměř synonyma. Přestože se ale v současné době levicové strany občas snaží referendum prosazovat, nečiní tak s příliš velkým nadšením – např. u nás zákon o obecném referendu sociální demokraté neprosadili ani za osm let své vlády.
Důvodů, proč se ani levice do referenda příliš nehrne, vidím několik – jeden z nich je částečně přijatelný, druhé dva nikoli. Jedním z důvodů bude jistě, již na začátku zmíněná, obecná potřeba politiků být nepostradatelný a udržet si co největší vliv. Podobných tendencí není ušetřen žádný politik a žádná strana.
Dalším důvodem, částečně pochopitelným, je patrně obava, že by referendum mohlo být využito a zmanipulováno konkurencí. Je to obava trochu oprávněná, neboť v přesvědčovací strategii bývají levicové strany často o krok pozadu – alespoň v českých zemích to platí určitě. Pro pravicové politiky je „marketingové“ pojetí politiky a spolu s tím jdoucí vznik vrstvy profesionálních politiků, dávno věcí přirozenou a samozřejmou. Levicoví politici se s tímto modelem ještě občas pokouší potýkat a mnozí jej stále vnitřně nepřijali - v levicovém pojetí politiky je vůle většiny zásadní a politik zde byl tradičně chápán jako v podstatě náhodně vybraný obyčejný člověk tlumočící názory ostatních, mnohem spíše tribun lidu než profesionální manažer.


Přesto i levicové strany jsou stále více nuceny používat podobné strategie jako strany pravicové. Logicky zde ale mají zpoždění a navíc tak nečiní s pravicovým nadšením, workoholismem a finančním zázemím - takže výsledek často působí spíše bezradně a neprofesionálně. Extrémní reakcí pak může být „blairismus“ – tj. úplné přijetí pravicového pojetí politiky se zachováním některých tradičních levicových témat. Tato témata jsou ale vybírána spíše podle momentální potřeby a mohou být jednoduše vyhozena a nahrazena jinými – a právě takový osud může klidně potkat i referendum. Plíživý blairismus tak může být dalším z důvodů, proč se například česká sociální demokracie o referendum zas tolik nesnaží – marketing directorovi snad připadá zastaralé a amatérské.


Ve vztahu k referendu ale zdá se ochladli i politici Strany zelených. S trochou zlomyslnosti se to dá vysvětlit libovolnou kombinací výše zmíněných motivů – od zkaženosti politikou přes pragmatické taktizování až po pohrdání „spotřebiteli“ přejaté od pravicových spojenců.


Domnívám se i doufám, že důvod je ještě trošku jiný. Se stále menším nadšením pro referendum se v poslední době setkávám i u přátel působících v občanských sdruženích, pro něž referendum bývalo zázračným a nedostupným prostředkem boje proti všelikým zlořádům. Začínají mít pochybnosti, zda většina je skutečně zárukou správného rozhodnutí. Zda náhodou většina lidí není hloupá a omezená. A není se příliš čemu divit – většina má ráda trest smrti a atomové elektrárny, nemá ráda Romy a volila by Klause. Navíc, kdo ví, jak by to dopadlo s jezy na Labi, s dálnicemi, s evropskou ústavou či s ekologickou daní.


Zde je třeba na prvním místě říci, že ani s referendy k těmto tématům by to o moc horší nebylo. S ohledem na Evropskou unii by trest smrti ani větší diskriminace Romů nebyly možné - a za vystoupení z EU by většině tyto věci nestály. Temelín stejně máme, Klause politici zvolili a pokud se nestane zázrak, zvolí jej znovu, ekologická daň bude přinejlepším polovičatá, o evropské ústavě se zatím nechce nikdo ani bavit a v otázce jezů a dálnic se bude ještě dlouho bojovat o každou píď s úspěchy spíše skromnými.


Podobná referenda navíc nehrozí – pokud by se např. ODS k jejich prosazení skutečně odhodlala, o čemž pochybuji vzhledem k dříve zmíněnému, musela by se spojit s ČSSD či s komunisty a případný zisk by pro ni byl minimální. Trumfy v rukou má nyní Strana zelených – může prosadit referenda k tématům, která jsou pro ni důležitá a nemusí se ani bát následné truc akce ze strany ostatních.


Nabízí se otázka, proč by měla vlastně Strana zelených být obecně pro referendum, mimo to, že to může být způsob dosažení úspěchu ve vybraných sporných kauzách. Neměla by se raději soustředit na udržení a postupné rozšiřování své šestiprocentní niky? Neměla by počítat s tím, že její voliči budou vždy tvořit jen jistou specifickou menšinu? Neměla by raději spoluutvářet politické prostředí spíše tak, aby většina nemohla menšinu prostě silově přetlačit?


Asi ano, mimo jiné. Ale dokonce ani kladná odpověď na poslední otázku není s referendem v rozporu. Pokud je totiž pravda, že většina občanů často nemá pravdu a rozhoduje se špatně, o politicích to musí platit tím spíše. Jsou přeci těmito občany voleni a oproti nim jsou v mnohem větší míře vystaveni všemožným tlakům a pokušením. Navíc se dost často stává, že poctivý občan zvolí v dobré víře podvodníka – určitě častěji než naopak. Jestliže by se kupříkladu většina občanů vyslovila proti nějakému návrhu zelených, je velmi pravděpodobné, že by jej odmítli i politici, které tito občané zvolili – anebo možná by jej přijali za deset ústupků od zelených v jiných otázkách.


Důvod, proč zelení obvykle podporují referenda, je značně odlišný od důvodů levicových stran. Socialisté jsou pro referendum, protože se to patří – lid má právo rozhodovat. Zelení by měli chtít v občanech probudit zájem o politiku obecně.


Protože: referendum = větší aktivita a zájem občanů o politiku = větší politická vzdělanost = větší šance nepopulistických a myšlenkově náročnějších politických programů.
A naopak: nemožnost občanů spolurozhodovat = znechucení politikou = neúčast ve volbách nebo volba populistů.


A na většinu občanů musí zelení brát ohled již proto, že proti vůli většiny něco prosadí jen velmi vyjímečně a i pak jen nakrátko. Ještě podotýkám, že by bylo velkou chybou si myslet, že když zelení ve volbách dostali jen šest procent hlasů, znamená to, že s jejich programem souhlasí jen šest procent voličů. Mnoho lidí může s programem zelených souhlasit, ale je pro ně důležitější sociální spravedlnost či rovná daň, mnozí volí spíše podle osobností než podle programů a příklad minulých voleb ukazuje, že někdy se volí největší nepřítel nepřítele. Jak ukazují některé průzkumy, jsou zelení nejpřijatelnější stranou pro voliče ostatních parlamentních stran. Přinejmenším část programu zelených by proto prošla i v referendu. Naopak spoléhat pouze na dohody s ostatními stranami se nemusí zeleným vyplatit – jsou to konec konců političtí konkurenti a případný zánik zelených by je ani nemusel zvlášť mrzet – třeba v případě změny volebního systému.


Dá se říci, že postoj zelených k referendu může mít v budoucnu značný vliv i na samu parlamentní existenci strany, ohrožením je případná malá volební účast či zásadní nedodržení volebních slibů. V současnosti skýtá velkou možnost pro realizaci části volebního programu hlasování pro referendum k radarové základně.


Ještě jeden povzbudivý postřeh na závěr: všechna referenda, která se zatím v ČR konala (a o nichž vím) – tedy celostátní referendum o EU a místní referendum např. v Brně k nádraží, v Táboře k dopravnímu okruhu, v Jílovém k dálnici D3 – dopadla ze zeleného pohledu dobře (jen někdy nebylo dosaženo nadpoloviční většiny, což je ovšem námět pro samostatnou úvahu).

Andrej Bažant