Zelená politika

 

Moldanova volba
Nedávno vyšel v časopisu Respekt obsáhlý rozhovor s ekologem a senátorem za ODS, Bedřichem Moldanem. Mluví o plynofikaci, obnovitelných zdrojích, vystoupení z jádra,  změně klimatu. Celkem nic nového. Většinu z toho vám stejně fundovaně zodpoví většina ekologů, potažmo zelených.
Zádrhel nastává ve chvíli, kdy konstatuje, že na sebe nehodlá brát hříchy ODS při sporných postojích k životnímu prostředí. Prý je třeba vidět ty tzv. antiekologické postoje modrých v kontextu a všímat si, co se skutečně děje. A pokud jde o postoje v parlamentu, ODS tu v zásadě nevystupuje proti ekologickým zákonům, jen proti jejich špatné podobě… A je to venku!
Modří tedy nejsou zastaralou stranou, pozvolna kutající svůj dravý kapitalismus ze začátku minulého století, nejsou pláštíkem pro průmyslníky, finančníky a byznysmeny, uplatňující surovou hospodářskou soutěž, nejsou vazaly hradního pána, jež popírá fakt globálního oteplování!
Ne. Jsou stranou ohleduplných hospodářů – natolik vědoucích, že nám vracejí k přepracování špatné podoby zákonů. Alespoň tak to vidí pan Moldan.
Odpustil bych mu, že si z nás dělá legraci. Konec konců, po české kotlině běhá řada šibalů, kteří se vysmívají voličům z předních stránek novin, ale to není Moldanův případ. On tomu věří. Tak dlouho přesvědčoval sám sebe, že pohne zkostnatělým kolem stranického uvažování, až tomu sám uvěřil. A kdyby snad ne, nic se neděje. Vždyť možnosti každého člověka jsou jen omezené...
Věc má však ještě jeden rozměr.
Moldan svůj obrat neudělal jen tak. Vyměnil totiž svou profesní čest za senátorský šolich. Dostal za úkol vylepšit prestiž strany. Až bude ve většinovém volebním systému lovit voliče zelených, bude se hodit.
Že ho nikdy nepustí k praktické politice, mu nevadí. Stačí, když jej postrčí do médií, aby poopravil mediální obraz strany. O životním prostředí za modré bude i nadále rozhodovat Říman.
Když budu hodně přísný, řeknu, že Bedřich Moldan svým „takyekologizováním“ poškozuje práci ostatních nezávislých odborníků, ale spíše to bude tak, že je to smutné finále talentovaného vědce.
Jistá kolegyně z Ministerstva životního prostředí, která Moldana zažila začátkem devadesátých let, říká, že nikdy neodpustil svým kamarádům mlčení při aféře zvané Moldangate (coby tehdejší ministr české vlády byl usvědčen z nepřímé spolupráce s tajnou komunistickou policií).
Ať je to tak, či onak, faustovská otázka o zaprodané duši ďáblu ožila. Přejme Moldanovi ať jeho daň není příliš velká.

 

O.Janeba